Tělo si vždycky řekne, co potřebuje… Skutečně?

Tímhle tvrzením řada lidí ospravedlňuje svoje volby. Mám na to chuť, asi to potřebuju. Věřím tomu, že tělo si vždycky řekne. Nejčastěji lze tyhle domněnky slyšet ve spojení s cukrem a sladkostmi. Pořád mám chuť na sladký, asi ho z nějakýho důvodu prostě potřebuju… Jak je ale možné, že někteří z nás mají díky tomu, že jedí to, co si „tělo žádá“, třeba 150 kilo?

Byly časy, kdy jsem taky jedla, na co jsem měla chuť. Moje tělo si o to říkalo. Kdyby si o to neříkalo, tak bych mu to nedávala. Zároveň na mě ale začalo křičet odjinud. Bolest kolen, zhoršené dýchání, střevní potíže. Vysílalo rozporuplné zprávy. Tohle chci, na tohle mám chuť, tohle si dej… versus břicho bolí, pohyb bolí, všechno bolí. Na jednu stranu jako by všechno to jídlo nutně potřebovalo, na stranu druhou jako by jelo na nějaký autodestruktivní program.

Tělo nejsou jenom naše vnitřní orgány, kostra a svaly. V těle jsou i naše emoce, které taky potřebují (a často urputně vyžadují) pozornost. A v tom je možná ta záhada. Lidé často v domnění, že naslouchají svému tělu, konzumují potraviny, které mají ve skutečnosti za cíl regulovat emoce. Více než „tělo potřebuje“ by to tedy mělo být „duše potřebuje“ (i když na mě mluví prostřednictvím těla).

Což o to, ono to ve skutečnosti nejspíš všechno skutečně je jedno a totéž. Sama píšu, že duše a tělo jedno jsou. Jenom si myslím, že by nebylo na škodu se naučit trochu orientovat v tom, co konkrétně v nás tu čokoládu (smažák, alkohol…) chce. Mám hlad? Mám chuť? Jsem skutečně unavená, nebo se jen nudím? Na základě toho se nám totiž bude líp rozhodovat, zda si to, o co si naše tělo říká, dopřejeme nebo ne. Chce to trochu čas a cvik – a trochu rozumu taky neuškodí. Budeme-li například vědět, že alkohol nebo třeba cukr způsobuje návyk, budeme ho možná konzumovat s větší opatrností.

Naslouchat svému tělu se vždycky vyplatí, to bezesporu. Ne vždycky se ale vyplatí dávat mu bez rozmyslu a bez kritického rozumu všechno, o co si řekne. Jak se říká, všeho s mírou. To, že mám na něco chuť nebo že po něčem toužím, ještě nemusí automaticky znamenat, že mi to prospěje a že to skutečně potřebuju.

Napsat komentář