Jak jsem naletěla sama sobě aneb Není hlad jako hlad

Poslední dobou mám velký hlad. Během uplynulého měsíce jsem toho snědla mnohem víc, než je mým zvykem. Opravdu mám hlad – a v hlavě mám zafixováno, že hladu se nevzdoruje.

V minulosti, když jsem mu vzdorovala, to totiž většinou neskončilo dobře. Hlad je nebezpečný. Tohohle hesla se poslušně držím. Má to ale jeden háček. Vedlejším efektem je totiž to, že jsem tímhle způsobem velmi nenápadně něco málo přibrala. Protože přibrat se dá i zdravě.

Když jsem přemýšlela nad tím, co se to se mnou děje, došlo mi, že mě obelstilo moje vlastní podvědomí. Pokud jde o chuť, té se už nebojím. Když přijde chuť, vím, co mám dělat. Když ale přijde hlad, dostanu strach a cítím potřebu mu vyhovět. No a moje podvědomí téhle situace velmi fikaně využilo k tomu, aby mě s mým strachem konfrontovalo. Myslíš si, že už to máš zmáknutý? Tak zkusíme ještě tohle…

Jinými slovy: O hladu to nejspíš nebude. Mám hlad, prožívám ho fyzicky, ale je to hlad, který nemá opodstatnění. Můj hlad je maska, za kterou se schovává arzenál mých slabostí. Je to trik, je to finta, je to hra podvědomí. Jsou to kouzla těla a duše, která sice znám, ale která ne vždy včas prohlédnu. Cílem je nejspíš naučit se zacházet i s tím, čeho se bojím. Tak uvidíme.

Napsat komentář