O běhu i o chůzi. Jak jsem si šla maraton.

Hlavním smyslem maratonského běhu je podle mě neumřít – tak jako se to stalo tomu prvnímu, co to zkusil. I když musím říct, že od chvíle, kdy jsem o běhu psala poprvé, se leccos změnilo. Například to, že jsem se do toho zase dala a poctivě a pravidelně běhám. Jenže některé změny prostě chvíli trvají. Běh je pro mě pořád spíš výzvou, k radosti a lehkosti se snažím probojovat postupně. Nejsem holt maratonec.

Na stranu druhou nad tím pořád přemýšlím, pořád mi to leží v hlavě. Co kdyby přece jen někdy… Řekla jsem si, že to prozatím aspoň půjdu, abych měla představu o tom, co je to vlastně za vzdálenost. Rozhodla jsem se ze dne na den, vyšla jsem jen tak, s vodou, jídlem a deštníkem. Delší vzdálenosti jsem už v minulosti šla, tohle ale bylo trochu jiné. Chtěla jsem jít sama, chtěla jsem jít nepřetržitě a ujít svých 43 km do 7 hodin.

Nejzajímavější pro mě kupodivu nebyla fyzická stránka věci, ale ta psychická. Například jsem si potvrdila, jak silná je moje schopnost samu sebe děsit. Během prvních 3 kilometrů se u mě vystřídalo všechno: bylo mi blbě, bolelo mě kde co, hlavou mi běžely myšlenky o tom, jak jsem nevyspalá a že na mě asi něco leze. Tohle se mi normálně vůbec nestává. Ale šla jsem.

Po 6 kilometrech se to usadilo. Uvědomila jsem si, že jelikož sama se sebou budu ještě dalších pár hodin, měla bych si dobře rozmyslet, o čem budu přemýšlet. Ne že by to nějak pomohlo, myšlenky mně stejně dost utíkaly. Spoustu energie jsem vyplácala mimo jiné na přemýšlení o tom, co udělám, až mě dostihne nějaký pořádný slejvák. Nic jsem nevymyslela, důsledkem čehož jsem slušně promokla.

Období mezi 10. a 30. kilometrem si moc nepamatuju, nejspíš jsem přepla do úsporného režimu. Přestala jsem vnímat, na co myslím, což způsobilo celkový duševní cirkus. Pamatuju si chvíle, kdy jsem se sama sebou cítila fakt pobavená. A pak zas dost naštvaná. A pak nešťastná. A rezignovaná. A nakonec smířená.

Co se fyzické i duševní vitality týče, od 30. kilometru to se mnou začalo rychle jít z kopce. To, že mi to už moc nemyslí, jsem pochopila na 36. kilometru, kdy jsem se zcela spontánně dala do řeči s paní, co sbírala ostružiny. Ona se moc bavit nechtěla, já kupodivu ano – většinou to bývá naopak. „Poradila“ jsem jí, na jaké místo má jít sbírat (protože tam jich bylo fakt hodně), a teprve po dalších 10 minutách chůze jsem si uvědomila, že jsem ji poslala asi 3,5 km daleko. Jestli tam šla, nevím, koukala na mě trochu podezřívavě. Nejspíš už jsem nevypadala moc při smyslech. No a když jsem si na 37. kilometru z batohu přendala klíče do kapsy, protože jsem měla pocit, že už jsem skoro doma, došlo mi, že ztrácím pojem o čase a prostoru.

Zbytky mého zdravého rozumu se vypařily pod pražícími slunečními paprsky, díky nimž jsem domů dorazila červenější, než kdybych celou cestu běžela (to zas přeháním, ale fakt jsem se spálila). Ale jinak dobrý. Došla jsem a nakonec to ani tak moc nebolelo. Je mi jasné, že moje maratonská chůze nemá s maratonským během nic moc společného. Výsledek to však přece jen přineslo. Najednou mi ten běh nepřipadá tak strašně nereálný. Rozhodně jsem mu blíž, než jsem kdy byla. Přibližně o 70000 kroků blíž 🙂

Napsat komentář