Jak to ne/dáváme aneb Do háje s dokonalostí

„Kdo je tlustej, nezvládá svůj život. Tak to prostě je. Kdo nezvládá jídlo, nezvládá život.“ Tak tohle tvrzení mě před pár lety odrovnalo. Proč? Protože jsem očividně nezvládala svůj život. A nejspíš ho stále do jisté míry nezvládám. Nevím proč a už mi pomalu dochází energie na to, abych se pídila po odpovědích.

Nerozumím tomu. Nevím, proč někdo jídlo „zvládá“ a jiný ne. Nevím, proč mají někteří z nás tendenci se přejídat. Nevím, proč některé z nás jídlo ovládá od rána do noci. Nevím, proč někteří z nás nedokážou kočírovat své chutě a svůj apetit. Prostě nevím. Mám v hlavě několik hypotéz (o nichž jsem psala třeba ve své e-knížce), ale důkazy nemám.

Přemýšlím nad tím, do jaké míry je tvrzení z úvodního odstavce pravdivé. Kdo nezvládá jídlo, nezvládá život… A i kdyby to pravda byla, co s tím? Otázkou není, co a jak člověk ne/zvládá, ale co by s tím ne/měl dělat, pokud je to skutečně problém. Jak se naučit svůj život zvládat? Jak se naučit zvládat jídlo? Určitě tréninkem. Opakovat stále dokola, zkoušet, držet se režimu. Jak si to ale srovnat v hlavě? Jak se s tím vyrovat – a jak to změnit? Jedině skrze vlastní zkušenost. Říká se tomu sebepoznání.

Jak už jsem zmiňovala, podle výše uvedené definice svůj život stále do jisté míry nezvládám. Jídlo si musím hlídat, v některých situacích mám tendenci jíst potraviny, jejichž konzumací jsem se před pár lety propracovala k obezitě. Pořád mívám chutě. Pořád bych jedla víc, než je nutné. Znamená to, že to pořád nedávám? Možná jo. Ale víte co? Do háje s dokonalostí. Nikdy nebudu dokonalá, nikdy se nebudu chovat a myslet předpisově. Dělám to tak, jak nejlépe dovedu. Pro někoho je to málo, pro mě dost.

Napsat komentář